Norové otevřeli česká proústavní srdce...

Norská kauza otevírá českou diskuzi o tom, zda je pro české dítě lepší rodina nebo ústav. Podle poslankyně paní Chalánkové a paní Aulické ústavy vedou. Daly by tam dámy i své dítě nebo třeba vnouče?

O norské kauze nemohu psát, protože k ní nemám relevantní informace. Nemohu se klonit na žádnou stranu. Přála bych oběma klukům, aby mohli být s mámou a tátou, pokud by u nich byli v bezpečí. Pokud tomu tak být nemůže, přála bych jim dobré pěstouny. Co bych jim ale určitě nepřála, je ústav. A už vůbec ne ten český. Byť kolegové v nich dělají co mohou, aby se tam děti měly co možná nejlépe. Jenže to pro důvěru,  bezpečí a zdravé vztahy prostě nestačí.

Dokud si ale členky sněmovního sociálního výboru budou myslet, že bude dobré pěstouny zrušit, ztrácím veškerý optimismus, který jsem po schválení novely zákona zažívala. Novela mouchy má, ale jestli se díky ní něco povedlo, tak to, že mimina už u nás neleží v postýlkách, ale jsou v náručích přechodných pěstounů. Dokonce i starší děti, které se ocitnou ztracené, traumatizované či zmlácené, mohou najít bezpečí u přechodných pěstounů, než se vyřeší, co bude dál. Ti stejní přechodní pěstouni jsou dítěti nablízku ve dne v noci, ne podle směny. A s bolestí v srdci se s dítětem loučí, když ho předávají zpět adoptivním rodičům či dlouhodobým pěstounům, pokud se dítě nemůže vracet domů k mamce a taťkovi. Ta bolest svědčí o jednom jediném - milovali dítě a umožnili mu, aby ono milovalo je.

Tak proč pořád nechceme pochopit, jak cenné tohle pro dítě je? Bojí se paní Aulická a paní Chalánková, že by to ony nezvládly? Nemusí, nejsou pěstounkami. Ale rozhodují o dětech. A já opravdu nevím, na základě jakých znalostí a zkušeností. Musím jim napsat, že se s nimi chci jako občan a volič sejít a omnipotentně si budu myslet, že je přesvědčím, že dětem je opravdu lépe v bezpečí rodiny než ve velkém ústavu, kde má pracovník na starosti prostě moc dětí, no. 

To je zase výlev, achjo.