Čas od času totiž muž přijel a stěžoval si, že tam ty věci někdo bere, krade, dalo by se říct. Ale nacházel je opodál, v blízkém potoku nebo prostě kousek od lokality, na které pracoval. A jednou konečně přišel na to, kdo mu komplikuje práci. Pět asi tak pětiletých dětí si právě s „jeho hračkami“ hrálo opodál. Šel za nimi, pozdravil je, zeptal se, kde ty věci našly a že to nejde si to takhle vzít a nevrátit. Pochopily a omluvily se. A hned se začaly vyptávat, k čemu co je, na co to má, proč to dělá, jak to dělá, jestli můžou taky. Muž byl fascinován, s jakým zaujetím a nasazením se vyptávají a že všechno chtějí hned zkusit. O to víc ho to s nimi bavilo. Celou šichtu měl pak doprovod těch pěti diblíků – podávali lahvičky, zavírali je, běhali kolem vrtů a jejich otázky se jenom valily.
Před jedním odběrem jim můj muž povídá: „hele, na tohle si vezměte rukavice, abyste se neušpinili, to pak nejde umejt“. A jeden z těch čiperů odpověděl: „To máte jedno, my už jsme stejně špinaví, my jsme totiž Cikáni!“ Na tohle se těžko odpovídá. Pětiletý capart se identifikuje s něčím, co zřejmě slýchá od svých rodičů. A hlavně od svého okolí. A z médií. Proč se pětileté romské dítě vidí jako špinavé? Ničím se neprovinilo, nic neprovedlo, ale cítí se „nečisté“. Jako nečistá se teď spíš cítím já, pokud se budu identifikovat s bílou většinou, která tohle „životní pole“ vytváří. A bohužel tomu tak je, když dnes v šesti městech proběhly protiromské pochody.
Znám hodně romských dětí a vím, že nejsou špinavé. Špinavé jsou naše předsudky. Zkoušejme s nimi něco dělat. Třeba nesoudit lidi podle rasy, ale podle, jací jsou skutečně. A ptát se, proč takoví jsou.